Poslední týden v únoru se pořád jenom schovávala, nechtěla se se mnou bavit, a pak přijeli rodiče. Andělka po nich ještě zamžourala očkem, avšak na začátku tohoto týdne už oslepla docela. Očíčko zavřela a už se na svět nekouká.

Bojím se o ní, už se bojím se i vzdálit od ní. Už ani nechodí, jen se kolébá ze strany na stranu. Sotva se dopotácí ke žrádlu. A v konečné fázi ani kousat nemůže. Musím jí namáčet piškoty, které jsou pak téměř na kaši, aby je mohla pozřít.

Holt je to s ní těžké. Pevně doufám, že s ní oslavím ještě naše velkolepé výročí... Ale mám strach. Strach, že umře. Už teď mi myšlenka na její smrt bere chuť i sílu k dalšímu psaní nebo studiu.